pondělí 22. srpna 2016

AFGHÁNISTÁN


1. července 2016

Marka svět:
Před pár týdny jsem psal své afghánské spojce:
čau brachu! Jak je? Jaka tam je na severu Afghoše atmoška?“
je tu vcelku klid,“ hurá zaraduji se,
dokonce sem přijeli nějaký Němci dodávkou“ super, v duchu zvolávám
jezdili tu po horách, kolem řek“ no bomba, užiji si to tam na krosce
našli je za dva dny mrtvý …. né zabitý …. ale umučeny, pravděpodobný důvod byl že se koupali v řece, i když asi v plavkách, tak to prostě místní nedali ….“
spadla mě čelist a v duchu jsem si pořád říkal zda to není hloupost tam jet s Kačkou, zda zbytečně neriskovat atd. … a ta myšlenka mě provázela až do posledních dnů, před vstupem do Afghánistánu.

Naše spojka napsala, že dnes byl vyhozenej do povětří autobus, desítky mrtvých a desítky zraněných a že nás nemůže doprovodit a nemůže čekat na hranicích, že to prostě nestihne. Ale že nás v hotelu ráno vyzvedne Kazachstány konzul a převeze nás přes hranice vlastním autem, případně nám pomůže s formalitami na hranicích, kdyby uzbecká strana měla problém s tím, že neodjíždíme z autem a necháváme ho v zemi.

V hlavě to lítá co bude a co nebude a jak co udělat … vím co a jak bych udělal kdybych cestoval sám, nebo s nějakým chlapákem …. ale s dívkou? Teda ženou? Teda princeznou? Teda Kateřinou?

. Kačku pořád bolí v krku … už snad tři týdny je nemocná a říká že není nemocná a vyléčí se z toho …. nicméně mě dochází trpělivost a vím že brzo hold budu muset „vydat rozkaz ODPOČÍVAT A VZÍT SI TABLETY!“ protože začíná infikovat nejen ostatní účastníky zájezdu a projevuje se to samozřejmě na unavě atd.
Takže Kačka odpočívá a fejsbukuje, lajkuje fotky ((-: já jdu do auta. Umejvat ho, luxovat, opravovat, mazat, měnit, pucovat, uklízet nádobí ….
Venku je 44 stupňů a v autě je 58 spálil sem se o černou palubovku, když sem vyndaval palivoměr.
Jdeme na véču.
Město mě přijde dost čisté, udržované, široké silnice, cesty, chodníky, na hlavní třídě jsou jeden dům jako druhy.

V šedesáti stupňovém autě jsem byl asi čtyři hodiny, takže sem totalos unavenos, véča, a spat, ráno v sedm budíček, má nás v deset vyzvednout „poslíček“

Kačky svět:
Dnešní den se nese v duchu psaní. Začínám sepisovat deníček, od 23. do 29. června. Mimo deníček si píšu také se spojkou, který nám pomáhá se zítřejší návštěvou Afghánistánu. Spojka tam už nějaký ten pátek je. Z naší konverzace začínám být nervózní. Děsí mě. Co dodat - voják z povolání, který už viděl hodně.

Píšeme jako o život. Ještě chvíli a klávesnice by mi začala hořet pod rukama. Jdeme se najíst. Náhodně vybereme restauraci. Ujme se nás paní v nejlepším věku. Je milá a Markovi více než ochotně pomáhá s výběrem jídla. (Později na mne číšnice mává a mimicky se ptá, jestli jsme s Markem svoji. Rázně na ni kývám, že ANO!)
Ke každému jídlu se v zemích Střední Asie servíruje chléb. Musím říct, že tady mi chutnal nejvíc. Mňamka, na kterou jsem už ale bohužel jinde nenarazila.

Na pokoji řešíme, co si s sebou všechno vezeme na výlet do sousední země. Nic moc nepotřebujeme. Přemýšlím nad oblečením. Afghánistán je muslimská země a na ženy se tam dívají jinak, než v Evropě. Pak všechny ty informace, co do nás média chrlí. Pak ještě Erik. A taky Marek. Chce, abych si přes sebe vzala černou, vcelku teplou, deku. Z té myšlenky je mi mdlo. Padesát stupňů a ještě být oblečená jako na Severní pól? To nedám. Rozpustím se dřív, než vystoupím z auta. Bojím se, že si výlet neužiji. Fakt mě tou svou starostí dost vystrašil. Je neodbytný a skoro mám pocit, že nechce, abych jela, když nebudu za Eskymáka ..ale vím, že to myslí dobře a že jde jen o jeho strach o mě.

(poznámka Marka: v Uzbekistánu je 88% muslimů, Kateřina se v 88% bere na procházky do města tílko a kraťasy. Já když cestuji, tak prostě respektuji pravidla a zvyklosti dané země, předcházím tím případným problémům, případným střetům, nechci vyčnívat z řady a není pro mě omluva to, „že to dělá ten či onen“. Pro mě je asi příjemnější splynout s davem, než z něj nějak vykukovat. Pokaždé sem v Uzbeku byl vedle Kateřiny, takže sem ty pohledy, ať již žen, tak i mužů vnímal, a věděl sem, že si nikdo nic netroufne, jen si něco myslí atd. Bavili jsme se na to téma tisíckrát, a oba jsme paličáci a oba máme svou hlavu a svůj názor a vždy se kuli tomu porafáme, považuji se za kapitána této výpravy, který je zodpovědný za bezpečnost celé posádky a vím, že sem často až moc opatrný, nebo paranoidní, i když se to někomu kdo mě zná, může zdát úsměvné, ale prostě je to tak. Vidina že se stane něco mě, není tak drastická, představa že se stane něco vaší milé, kterou jsi vytáhl na výlet, za kterou si převzal odpovědnost tím že ses stal ředitelem zájezdu, to bych nepřežil. Navíc vidina toho, že oba rodičové sou pravděpodobně legální držitelé zbraně a určitě by mě naháněli po moravských lesích, kdyby se dověděli že sem na ní nedal pozor a někdo jí pokřivil chlup v podpaždí.
Je to tedy náročné, ale snažím se respektovat názor Kačky, ale Afghoš byl jiný, i to co se tam mohlo stát, proto sem musel probudit draka a vynaložit možná větší tlak a nátlak na to jak by Kačka měla být zahalená, mé doporučení mě potvrzovala i naše afgánská spojka. Již sem na vlastní kůži zažil několik nepříjemných ataků na spolucestovatelku, díky oblečení a přijde mě to zbytečné, ale to je můj názor.

Dohoda byla, že já sem kapitán lodi, takže proto rozhoduji že se do Afghoše nejede v tílku ani v kraťasech, ale z šátkem přes hlavu a maximální zahaleností, jako kapitán odpovídám za posádku a proto vydávám toto neodkladné nařízení! - konec poznámky)
Některé méně, některé více oděné muslimky.


Sobota 2. července 2016
Uzbekistán/Afghánistán


Markův vesmír:
Cítil sem v kostech nervozitu. Jako pokaždé před poznáním něčeho očekávaného, něčeho velkého, něčeho co ve mně vyvolává silné pocity, nebo mě magicky přitahuje. Bylo to jak před prvním rande s někým, na kom ti opravdu záleží, s někým na koho chceš udělat dojem. Zvláštní vrnění v kolenou a v prstech bylo jednou ze známek, že se něco začíná dít. K tomu všechny ty informace o Afghoši. Jen instinktivně jsem rozlišoval mezi tím co je instinkt, znamení, nebo tréma, hysterák, obavy.

Podobně to asi prožívala i Kačka. Zatím co já sem pobíhal po pokoji, balil jsem a ve všem bylo již z předešlého dne jasno, Kačí seděla na kožené sedačce jako hromádka neštěstí, možná měla na krajíčku, pořád opakovala že neví co na sebe, že nic nemá, že se v tom upeče, nebo že jí v tom bude teplo. Když sem zavelel že za hodinu musíme být připravení. Začala mumlat že nikam nepojede …. vesmíre, na to dnes nemám energii, říkal sem si. Snažil jsem se ve všem mít jasno již včera a vše si vyjasnit, ale vypadalo to, že jsme opět v bodě 0. Po projetí internetu, který ví vše líp než člověk z masa a kostí, zjistila, že Afghánistán má (měl) i ženský fotbalový tým, takže to s tím oblékáním nebude tak kruté a začala se převlékat.

Aidyn dorazil do hotelu dřív. Volali nás z recepce. Štíhlí, vysoký Kazach, vypadající víc jako Číňan, než jako Kazach. Kšiltovka, tričko, kapsáče, prostě diplomat na první pohled. Vypadal mile. Formality na recepci, naskládali jsme jeden batoh jen s tím nejnutnějším do jeho auta s diplomatickými značky a vyrazili směr Avgoš. Byla to hra na jistotu. Plán byl jasný: dostat se v pohodě tam, podívat se do města, do modré mešity, na americkou základnu, jít na večeři do města a v průběhu zítřka se přesunout zpět. S Kačí jsme si řekli že když tak bychom zůstali další den dva, dle situace, protože bychom asi chtěli víc času na průzkum. Ale nechali jsme to osudu.
Diplomatické auto Aidyna

Vyrážíme, za chvilku jsme na hranicích. Aidyn vybíhá k první budce s našimi pasy. Bílá velká terénní Toyota s tmavými skly. Kolem auta se procházejí tři čtyři vojáci v těžkých neprůstřelných vestách se samopalem v ruce, zvědavě nakukují do auta a nedůvěřivě chodí kolem něj. Za chvilku přijde náš průvodce a popojíždíme dál. Na řadě je imigrační a kontrola. Aidyn nám říká, že si máme úplně vše nechat v autě, aby nám nic nemuseli kontrolovat. Všechno tam necháváme a jdeme.
Vždycky jsem si se všemi úředníky poradili a vždy se nějak domluvili. Teď jsme tam stali jako dvě neschopné sušinky které neumí do pěti počítat a Aidyn mluvil za nás a vše vyřizoval. Asi to tak bylo lepší, přechod a všechny formality se zdáli být krutější než kdekoliv jinde. Po chvilce mě vzal úředník v uniformě do místnosti vedle a požádal mě abych vyndal vše z kapes, prohledal mě víc než důkladně a pak prohlížel vše co sem vyndal z kapes. Počítal peníze, do formuláře jsem orientačně napsal 800 USA dolarů ale úředník počítal 1200, 1400 a počítal dál ….. „do prdele“ říkám si v duchu, „já sem ale kokot“ …. a smiřuji se z variantou, že si úředník nechá vše co bylo nad 800 doláčů. Rozklepal sem se, mohl mě to zavařit a kdo ví co na mě navlíknout. Prohlížel mobil, galerii, a říkal sem si jestli tam není něco, co může považovat za špionáž, nebo za kdo ví co …. naštěstí v mé tlačítkové Nokia toho moc není. Přišli jsme zpět, vše v místním jazyce, kterému Aidyn rozuměl řekl, ten se za mě omlouval. Kačka byla ukázněnější.

Udělal si chybu,“ řekl Aidyn, „říkal jsme že si máš vše nechat v autě!“
omluvil jsem se, bylo mi trapně. Často při vstupu do země, musím vyplňovat do formuláře, kolik peněz mám u sebe, vždy tu kolonku proškrtávám a jestliže se nad tím nějaký úředník čirou náhodou pozastaví, tak říkám že mám VISA kartu a nějaké drobné, než dojedu k bankomatu. Zkušenosti mé a známých pravili, že kdybych například v nějakém africkém státě napsal na hranicích do formuláře pravdu, že mám v autě cca 15.000 USA dolarů, tedy částku, za kterou by mohli žít tak čtyři desetičlenné rodiny pět let, tak bych nedojel ani pět kilometrů od hraničního přechodu, a měl bych prořezané kola a v lepším případě bych měl hnědé spoďáry a v horším případě uřezanou hlavu na jednom z kůlů na plotě před místní chatrčí. Byl jsem, a stále jsem opatrný, a mám stále na mysli heslo:
PŘIPRAVIT SE NA NEJHORŠÍ, A OČEKÁVAT TO NEJLEPŠÍ!

To že sem do formuláře napsal nějakou částku, mě donutili celníci při vstupu do země, ti se pozastavili nad prázdnou kolonkou a řekli ať tam napíšu i to něco málo, takže sem psal že mi něco zbylo.
Já, Kateřina, Aidyn u mostu Přátelství na Uzbecko/Afghánské hranici.

Uzbeckou stranu jsme měli za sebou a já měl propocené vše. Uzbeckou a Afghánskou stranu rozděluje řeka, přes kterou vede most, který postavili sověti, když odcházeli z Afghoše, Aidyn nám povídal o mostě co vše je na něm nej. Afghánská strana šla hladce, i bez naší přítomnosti. Čekali jsme v autě. Aidyn byl do deseti minut zpět z pasy a jeli jsme. Pár fotek před vstupem. Náš průvodce si nás fotí častěji, než mi sami sebe.
Afghánistán a Uzbekistán spojuje v Termizu železniční most Přátelství, most postavili v osmdesátých letech sověti, když opouštěli Afgánistán. Prý samotní Afgánci vzpomínají na okupaci Sověty, jako na tu "lepší" protože se stavěli školy, nemocnice, mosty atd.

Projíždíme prvním hraničním městem. Město na mě působí klidně. Pro tuto oblast typické domy, typická architektura a atmosféra. Přirovnal bych to k odlehlému ošuntělejšímu městečku v Ománu, nebo k lepšímu městečku v jižním Súdánu.
Sedím vepředu. Jedeme po parádní asfaltce, která nejeví jakékoliv známky toho, že by se tu bojovalo, že by tu byla někdy válka, nebo že by boje probíhali dál, asi ta dobrá i ta špatná strana věděla, že plahočení se pouští, na to nemají ani kvalitní tlumiče ani nervy, tak silnici vždy ušetřili. Aidyn říká, že silnici postavili Italové, a že na ní dali záruku 20let. Projíždíme přes kontrolní policejní místo. Několik ozbrojenců, pár kulometných hnízd u cesty a kolem cesty a jeden obrněný Humr. Aidyn ani nepřibrzďuje, jen mává přes okno. Má diplomatické auto, které nemohou stavět ani kontrolovat.
Na každém horizontu se schovává, menší či větší pevnost, tato chrání 80km dlouhou železnici z Uzbekistánu.

Přijíždíme do pouště. Aidyn se mě ptá, zda si nechci vystřelit ze zbraně, a otevírá kaslík u spolujezdce a ukazujeme zbraň. Mluví o ní, jako o jediné ruční zbrani, která dokáže prostřelit neprůstřelnou vestu střední třídy. Beru si do ruky tu zbraň, znám tu zbraň, v trezoru mám stejnou, Ruská zbraň z roku 1944, TT-33. Aidynovi povídám, že tuhle zbraň taky mám, společně s pár dalšími, a pevně věřím, že je nebudu muset nikdy použít a v trezoru několik let jsou a budou ve jménu hesla:

PŘIPRAVIT SE NA NEJHORŠÍ, A OČEKÁVAT TO NEJLEPŠÍ!

(-:

navíc nemáme sebou ani sluchátka a z mým štěstím by střelba v poušti přilákala zatoulaného Talibance, který by se zrovna modlil a nasral by se že nějaký bílý jouda mu ruší rozmluvu z Alláhem. Nechtěl sem rozpoutat přestřelku a nechtěl sem dneska po někom střílet, tak sem návrh definitivně s poděkováním odmítl.
V podobných zemích si vždy uvědomím, jak člověka svazují vlastní myšlenky, pravidla v hlavě, strach, naštěstí sem vše už zahodil a náklad autem převážím podobně. Když není jiná možnost, tak proč ne ((-:

Vše kolem bylo fascinující. Nedokážu to popsat, přijížděli jsme blíž a blíž k městu, a nemohl sem se nasytit, nabažit. Nevím co to bylo. Před rokem, když sem na motorce jel v Pamíru asi tři sta kilometrů podél Afghánské hranice, (asi nejkrásnější cesta kterou sem kdy jel, a nej místo které jsem viděl) nekochal sem se tím vším na Tadžidské straně, ale pohled mi stále sklouzával tam za řeku, do Afghánistánu., tak moc mě ta země magnetizovala a přitahovala. O to víc zvláštnější, že většina vnímavých cestovatelů kolem mě, která jen zaslechla o Afghánistánu., nebo ho jen zahlídla, má podobný pocit. Jestli tam kdysi přistáli Ufoni, a zakopali tam svou raketu, která má nějaký energický pole silnější než šutr v Mecce, a kuli tomu to tu chtěli dobít Rusové a pak Usáci, nevím. Ale přitažlivost nemůžu popřít.

Už před vstupem jsem se zajímal o Afghánistán, o důvodu války a toho proč investují Američané a celý svět, miliardy dolarů do války, do provozu základen a toho všeho. Každý soudný člověk ví, že pro dobro samotných Afghánců to rozhodně nedělají, každý kriticky smýšlející člověk ví, že to rozhodně není ani kuli Ládínovi, který údajně otkráhnul dvojčata, už většina lidí ví, či tuší jak to bylo s dvojčaty. O to víc si často lámu hlavu nad otázkou PROČ zrovna tady?
Zdroj adamantia?
Zdroj obživné energie?

Né moc cestovatelská odbočka – zamyšlení:
_______________________________________________________________________
K jedné z mých mnohých teorii, ke které mě dovedl instinkt. Dočetl jsem se na ověřených zpravodajských zdrojích o tom, co vše „špatné“ prováděl Taliban. A za vlády Talibanu, který se urputně snažil potírat v Afghánistánu. pěstování opia a výrobě drog, které byli jednou z největších na planetě, se podařilo snižovat produkci z tisíců na stovky a těsně před vstupem USA do Afghánistánu to bylo cca 150 tun ročně a po osvobozeneckém útoku USA na Afghánistán to stouplo během roku, na rekordních 8.500tun a v takto vysokých číslech se to drží dle několika zdrojů stále. Afghánistán je tedy pěstírnou a výrobnou drog, nejvyšší na světě. Pro představu prodejní cena 8.500 tun kvalitního koncentrátu pro kvalitní drogy se udává:

42.500.000.000.000 Kč

pro porovnání rozpočet USA na obranu a zbrojení pro rok 2016
12.240.000.000.000 Kč

Kdybych já byl ředitel světa kterému jde na prvním místě o peníze a né o blaho lidí, tak bych rozhodně chtěl mít tyhle pěstírny a výrobny pod palcem a použil bych veškeré své prostředky aby to tak bylo, protože to je vcelku slušnej roční bakšiš.

Můžu se zamýšlet nad tím jak se může dostat tolik tun drog z Afghánistánu, jakými cesty, prostředky.
Můžu rozjímat nad tím, kde se tolik drog může prodat atd.
Budu rád kdo mi vyplní díru ve vědění, nebo mě osvětlí jak to je.

Když se na to podívám já, tak v Afghoši se ročně vyprodukuje tolik peněz, které by z větší části vyřešili celosvětovou chudobu a i když tedy USA má Afghoš pod kontrolou = byli tam svobodné (v tomto případě slovo svobodné je víc než trochu absurdní) volby, tak produkce stále stoupá a nikdo vlastně neví kam těch „pár“ dávek drog zmizne, kde se prodá, ani nikdo nechce zamezit její výrobě, či pěstování. Jsem kluk z vesnice, který se nenechá opít rohlíkem a o věcech někdy přemýšlí asi víc než by měl ….

neříkám jak to je, neříkám jak by to mohlo být, prostě se jen selským rozumem zamýšlím nad některými věcmi, které mi prostě nedávají smysl a nějak nejsem ochoten uvěřit verzi, která se mi předkládá. A jak už bylo mnohokrát opakováno, jestli je pravdou 10% toho co se objeví v mediích, je to moc, většinou je to jen nastroj k manipulaci a směrování, či odvracení pozornosti od důležitých informací.
Podezírám media, že nikdy jim nešlo o informovanost, ale víc o manipulaci, o vyvolávání strachu a vytváření desinformace, či chaosu.

Konec odbočovačky

Takže konec rozjímání a vjíždíme do Mazar-I-Šaríf
Ještě před městem se nás Aidyn ptá, zda chceme spát v prověřeném bezpečném hotelu, nebo u něj v rezidenci na diplomatické půdě.

Co je pro tebe lepší?“ odpovídám mu.
Z naší návštěvy je dost nervozní, vnímám to, jak je z toho jak na trní. Sem si jist že ví, že Kačka je Princezna, která dělá u policie a její tatínek je generál, že můj švagr se zná s bejvalým prezidentem a naše afghánská spojka, která vše zařídila, že je pravděpodobně vysoká šarže v CIA, takže si to nechce s nikým rozházet a chce zajistit aby nám ani holubí hovno nepokřivilo vlásek. Proto jednoznačně a důrazně odpovídá:
Rozhodně u mě!“
přikyvuji a jemu spadl kámen ze srdce až to zadunělo.
Kličkujeme pulzujícím namačkaným městem.
Obouchaná auta.
Otlučené domy. 
 
Muži oděni do dlouhých „nočních“ košil, každý něco na hlavě, každý zarostlou bradu, asi sem přišla ta móda i sem, nebo odsud do Evropy? ((-:
brzdíme před domem z velkou železnou bránou, před kterou je ještě závora omotaná velkým klubem ostnatých drátů, kolem brány šesti metrová zeď. Z budky vyběhne ozbrojenec v neprůstřelné vestě, těžkých botách, kupou zásobníků všude nasázených, s kalachem v ruce a s pistolí na stehně. Zastavuje provoz. Všechna auta bez protestu zastavují. Vypadal odhodlaně a na dálku je cítit, že by bez zaváhání použil všechny prostředky k tomu aby odvrátil případnou hrozbu, nebo aby potrestal neuposlechnutí. Byl ve střehu. Další človíček otvíral ostnatou závoru, železnou bránu a vjížděli jsme do residence. 
 
Ozbrojenec měl pronikavé modré oči, zarostlou bradu a opálenou tvář. Z těhlech lidí je cítit že zažili, co vše zažili. Kdyby šel v Práglu po ulici v civilu, asi bych si myslel že je to nějaký Pepa z Hovorčovic, co se nechal zblbnout trendem a nechává si narůst vous. Rentgenové oko prohlédlo diplomatické auto a přes čelní sklo i její posádku.

Vyskákali jsme z klimatizovaného auta kde byli snad omrzlé okýnka. Aidyn nám ukázal pokoj, obývák, ukázal nám osobního sluhu z Uzbekistánu a kamaráda, zaměstnance. Chvilku jsme poseděli ve velké místnosti, obýváku. Okna zatemnělá, za nimi velká betonová zeď. Kačce nebylo nejlíp. Dali jsme se do kupy a vyrazili jsme do města k modré mešitě. Aidyn nic nenechával náhodě, nechtěl jet přímo do centra velkým autem s diplomatickou značkou, aby neprovokoval, ale zavolal prověřeného místního s místním autem, který nás tam měl odvézt.

Připadal sem si víc jak devadesátiletá babička co vyrazila na dovolenou s Čedokem, než jako samostatný a samostatně myslící a rozhodující se cestovatel. Zastavili jsme před mešitou.


Vystup, tohle foť, sem si stoupni, tady tě vyfotím …... už jdeme zpět
spíš jsme proběhli areál mešity, navštívili muzeum v areálu, v kterém nebylo nic, tedy až na lebku ovce z pěti rohy, nějaký kameny, a velká bota. Byl tam zákaz focení a Aidyn pořád říkal ať si to vyfotím, že mě kryje ….. 
Proti mé vůli od pasu vyfocená pětirohá lebka v muzeu.

jak sem psal už dříve, prostě respektuji mnohé nařízení, protože vím že chrání místní kulturu, zvyky atd. A jestliže si místní myslí, že ofocení posvátných předmětů, vezme předmětu duši, nebo ho bleskem zničí, tak to prostě dělat nebudu, ani potají, ale byl neodbytný, tak sem namířil foťák spíš do prázdna a stiskl spoušť. Měl z toho větší radost než já. 


Ani jsme si neprošli polovinu areálu a už nás hnal zpět k hlavní bráně a odtud k holubům. Ani já, ani Kačka jsme neměli zájem o to krmit holuby a Aidyn byl viditelně zklamaný, že koupil od místního prodejce žrádlo pro holuby a to v nás neprobudilo žádné nadšení. Začal krmit holuby sám, ale ti, byli očividně přežraní, protože padající zrní jim dopadalo na hlavu, křídla a ani se neobtěžovali a zůstávali pár centimetrů od nás nehybně. 
Aidyn krmí přežrané holuby.

Přišla k nám partička mladíků, z nichž jeden uměl anglicky, a měl tak silný americký akcent, který by mu záviděl i komentátor CNN, chtěl nás pozdravit a promluvit si, jako se to děje v každém větším či menším městě, kde se odhodlá někdo kdo umí anglicky, nebo rusky, veme pár zvědavců a jdou za našincem vyzvědět odkud jsou, kam jedou jak se jím líbí atd. My výletníci, jsme na takovýhle kluky zvyklí a nějak to neřešíme. Aidyna to vyvedlo z míry a začal mírně hysterčit, odhánět partičku, ti se zas tak odbít nechtěli. Celé to bylo …... prostě ten pocit když za vás někdo řeší situaci, řeší to co jste řešil milionkrát a řeší to tak, jak jste to řešil vy úúúplně poprvé.
Ve čtyřicetistupňovém vedru je studená voda víc než rozkoš, z které člověk někdy až lítá.

Ani jsme se nezastavili, nerozjímali, nenasávali a pokračovali dál. Stále v pohybu. Aidyn předpokládám vycházel z toho, že na většině vysokých budov a stromu, je přikurtovaný jeden Talibanec, který dnes nemá nic jiného na práci než trefit do oka dva Čechuni a že neumí tím kvérem hýbat ze strany na stranu tak rychle, takže rychlou chůzí a přemisťováním mu vždy vyběhneme z hledáčku- z mušky.

Jeli jsme zpět do rezidence, Aidyn mám ukazoval ještě několik budov, kolem kterých jsme projížděli. Dali jsme obídek. Tady to byl slavnostní oběd u diplomata, v Čechách by to byl obídek ve čtyřce, který nedojíš.


Jsme unavení, vystresovaní z toho všeho, ale spíš z toho jak to ženeme, jak je náš průvodce vystrašený a vynervovaný. Krátký odpočinek a jede se na USA základnu. Tam se dostáváme díky tomu že je Aidyn diplomat a má jakési prověření, ověření a propustku. Upozorňuje, že je zde zákaz fotografování. Respektujeme to. Projíždíme přes několik závor, lehkých, pak hydraulických, všude kupa ocelových ostnatých drátů, betonových zátaras a valů, důmyslných retardérů a vybetonovaných vstupů s ještě většími závorami. 

Několikrát nám prohlížejí auto zvenčí a kontrolují počet náloží pod autem. Mě překvapuje, že zde slouží i mongolská jednotka, nějak mě do téhle NATO partičky moc nepasuje. Základna je prý nyní Německá, nebo pod německým vedením .

Základna má kapacitu až 15.000 vojáků, takže slušné army městečko. Aidyn nás nechává uprostřed malého tržiště s domorodci a jede za nějakým mongolským papalášem. Je tu asi padesátka malých klimatizovaných krámků, kde se dá koupit všechno možné, kombinace suvenýrů a cetek co si můžou kupovat vojáci a vojandy. Z nějakého vojenského auta vystupují dvě ženy, vojandy, na uniformě mají vlaječky Německa, na zádech nápis policie a pozadí velikosti menšího obrněného vozidla. V prodejně jsou místňáci, umí anglicky. 

Vybírám si nějaké korále, mám rád korále, rád někomu dávám korále. Po debatě s prodejcem usmlouvám parádní korále, na parádní cenu. Přijde Aidyn, začne mu říkat že je zloděj a že tu nemáme bez něho nic kupovat, že to zná, že nás všude budou chtít okrást. Obešli jsme tedy ještě pár dalších krámů, nikde tak parádní korále už nebyli a na cenu i s Aidynem tak dobrou jsme se nedostali. Pak návštěva místní super kavárny, super obchoďáku, USA obchoďáku. Vše to bylo jako uprostřed malé americké vesnice, kde je pár supr restaurací, všude se dá platit kartami, dolary, je tam menší kino, několik holičství, mega fitko, nějaká ta pedikura, manikůra, kadeřnictví, masáže …. no prostě vše. 
 
Kopce kolem základny, bylo vidět, že si kluci sem tam vemou nějaký ty auta a trochu blbnou, aby měli co dělat, co vyprávět a měli pěkné, akčnífotky na FB ((-:
Prohlížím si ty drsný týpky co kolem nás procházejí na tržišti, sedí v kavárně. Mnozí z nich mají na bradě vous. Bojují proti Talibanu, ale raději si nechají narůst vous, pro Talibance je nedůstojné, možná urážkou to, že muž nemá vous. Možná si klucí myslí, že případný Talibanec pak raději zabije bezvousa, než vousa (-:
Jeden polák co ke mně procházel měl dost přes dva metry, bicáky měl jako moje stehno s rukou do hromady. Měl v sobě tolik testosteronu, že když mu vysaje trochu krve komár, zrychlí na rychlost zvuků, proletí i neprůstřelnou vestou, a doletí až za příbuznýma do Indie. Prohlížím si dál ty týpky. Vzpomínám na ozbrojence v Doněcku.
Místní obchodníci mají zjevně nemilou zkušenost s českými vojáky, proto se nabáli svůj vzkaz vměstnat do samotného názvu prodejny.

Většina lidí, vojáků, co kolem chodí, má dlouhou zbraň M16 či jinou, za pasem, či na stehně pak krátkou. Většina z nich prst na pojistce a nervozní pohledy, jakoby se každou chvilku mělo něco stát, mělo dojít k masivnímu ataku. Sedíme v kavárně, vychutnáváme super espreso, v rohu kavárny pije týpek kávu, pravý ukazovák na pojistce u své dlouhé zbraně, kousek od spouště, usrkává z hrníčku a rozhlíží se nervozně po místnosti, jako scéna v nějakým akčňáku, kdy v vzápětí do místnosti přiběhne dvacet Arabů, muslimů, Talibanců, kteří se rozhodli rozstřílet kávovar a kříž z Ježíšem nade dveřmi, ale všemu by zabránil americký hrdina popíjející kávu s prstem na spoušti, který nikdy nespí a chrání nás všechny .......
Jediní dobyvatelé základny jsou ovce, za čtyři roky základna byla napadena pouze jednou.

Ptám se Aidyna kolikrát tuhle základnu napadli, nebo se vojáci z téhle základny zapojili do bojů. Říká, že tahle základna byla napadená jen jednou, že sem za čtyři roky vlítla jen jedna raketa, která nezpůsobila nic. Povídá, že základna je spíš demonstrací síly, že se vojáci do žádných bojů nenasazují, že jde spíš o monitorování, kontrolu a demonstrace síly a toho že je území pod kontrolou a že neví že by k něčemu došlo za poslední čtyři roky, což je doba co je on v Afghánistánů.

U téhle informace si prohlížím ty chlapíky, kteří tu sou pravděpodobně půl roku, rok, mají prst na spoušti pravděpodobně i ve sprše a pravděpodobně ani jednou na spoušť nesáhnou když musí. Jsou ve střehu i u jídla. Vzpomínám si na jídelnu v Doněcku. Domobranci do sebe ládovali polívku, na podlaze vedle sebe, nebo u dveří, měli postavené zbraně, všude kolem se ozývala střelba, sem tam výbuch, nikdo nevěděl co tam bouchne, kdo se pokusí je odstřelovat, přesto přezevše prostě seděli, jedli a zbraně spali opodál. Na sobě měli rozervaný špinavý hadry. Pásky či řemínky ke zbraním vyrobené z provazů … trochu kontrast s touhle prvotřídní technikou. Asi sou maníci co jsou na misi, ale vlastně jsou tam na takové uzavřené dovolené a pravděpodobnost úrazu je asi 173x menší než má český motorkář. A jsou určitě i maníci, kteří tu práci mají daleko nebezpečnější, ale byla to jejich volba a mzda 10.000 EUR – 20.000 EUR dle hodnost, nasazení, funkce, místa, nebezpečí, je pro někoho dostatečný důvod riskovat, pro někoho zas směšný. Pro info: doněcká armáda platí svým vojákům na Ukrajině 100 – 200 EUR. Porovnávám to co sem viděl a zažil.
monitorovací vzducholoď na americké základně

Vše mě nějak vrtá hlavou, na jazyku zůstává pachuť zhnusení. Nějak se mě nedaří přijmout fakt, že na této planetě jsou lidé, kteří nechtějí mír, chtějí moc, chtějí víc peněz a na prvním místě mají EGO a bohužel tyto lidi řídí planetu a snaží se řídit naše životy.

Objíždíme celou základnu. Je obrovská. Kuli větru je dole na letišti vzducholoď, která se vždy vznáší nad základnou a pravděpodobně monitoruje okolí, případné útoky atd. Opět projíždíme městem, dereme se zácpou. Aidyn povídá abych zavřel okno, že je to nebezpečné. Mám chuť vystoupit a projít se, ale mám pocit že by mě spíš Aidyn zastřelil, než aby mě pustil a mučili by mě Talibanci.

Kačce je zle, horečka, k tomu břicho. Jedeme se podívat do restaurace kam půjdeme večer. Přijíždíme zpět do rezidence, pak lehká sváča a nátlak abychom šli do bazénu, Kačka odolává, jednak je jí zle a jednak prostě NEMŮŽE. Po pár panácích Aidyn – muslim co pije jen když má návštěvu, navrhuje, že tedy nikam nepůjde. Sem trochu smutný z toho že se tak krátký výlet ještě víc zkracuje a není možnost nějakého poznáni, ale Kačce není vůbec dobře a je unavená, tak to beru jako něco, co tak prostě má být.

Odbočka:
Po návštěvě Afghoše se mě pár lidí zeptalo jak to tam je z bezpečností a vše. Tuším že Jiřímu Bílkovi jsem kdesi uprostřed Bajkalských lesů, daleko od civilizace, v opuštěném srubu, v noci za dešti, po tom co několikrát padl z motorky, říkal:
Cestování je prostředek k tomu, abychom si nahlédli do své duše, vesmír má větší příležitost nám právě na cestách ukázat naše bolístka, naše krásy, naše radosti a mi to můžeme mít jako prostředek k práci na sobě. A k čím větší hranici se přiblížíš, tím si musíš být jistý tím, že tvá duše je čistá, tvé myšlenky jsou čisté a tvé podvědomí neřídí tvůj život, protože někdy tvé podvědomí si myslí že si nezasloužíš si život užívat, si myslí že musíš trpět, si myslí že si musíš vše těžce vydobýt, si myslí že bez dřiny nejsou koláče atd. A pak najednou se může relativně bezpečný výlet stát peklem, nebo návštěva ultra nebezpečné země, kde většina lidí přichází o život, může proběhnout relativně hladce. 
 
Já věřím že sem dobrý člověk, konám dobro, sem prospěšný světu a že mě vesmír nemusí přistřihávat křidýlka, myslím si že mé podvědomí sem tam chce riskovat, ale nechce mě dostat do kolem. Proto bych si asi sám na motorce do Afghánistánu. troufl, možná i autem, vím ale že bych riskoval případně jen život můj a zodpovědnost za můj život by byla pouze v mých rukách, v mém vesmírů. 
 
Člověk si musí uvědomit, že tisíce lidí tu přišlo o životy, že tu žije spoustu mužů, kterým MY, MY z NATO jsme zabili ženy, děti, bratry a že NÁS, NÁS Z NATO, ze západního světa nenávidí. Měl by to mít člověk na paměti. Měl by mít na paměti že desítky let tu lidé žili a byli vychovávání k naprostému pohrdání k ženám, k sexualitě, k nahotě, k jejich právům. Ženy neměli žádná práva, byli méně než pes, a bylo nepřípustné aby se jakkoliv odhalovali, třeba i lékaři, mnohé se trestalo smrtí. Proto by měla i případná výletnice, mít na paměti, že to co mají lidé pod kůží, a v čem byli vychováváni, tam prostě bude, a někde je víc potlačené a někde víc projevené, ale rozhodně to nezmizelo tím, že území má pod kontrolou NATO a proběhli zde „svobodné volby“ …..“ 
 
Sám rád koketuji s onou hranicí a po očku koukám na to kam mě vesmír ještě pustí, nebo nepustí, vím že v mém vesmíru vždy dostanu znamení abych měl čas změnit plán a rozmyslet si to, takže vždy s otevřenou myslí, respektem a úctou se přibližuji k více či méně extrémním situacím …. můžu si myslet že strčím hlavu do včelího úlu a vesmír mě ušetří bodnutí, ale na druhou stranu můj vesmír je někdy tak trochu šibal a sem tam mě na rovném chodníku zvedne dlažku tak abych zakopl a uvědomil si, že i zdánlivě jednoduché situace mohou být nebezpečné a já bych měl být ve střehu a rád mi naznačí, že v některých kokotinách mě prostě podporovat nebude a že bych na to měl zapomenout ….. takže rozmlouvám se svým vesmírem a ten mi často ukáže směr kudy se vydat

můj monolog pokračoval v těch baltských lesích ještě dlouho, ale začalo mi pršet do postele, tak se změnilo téma na to, proč mě teče do bot“



Kačky svět:
Vstávat a cvičit! Jede se do Afghánistánu. Kolem desáté máme sraz v hotelové recepci s Aidynem – kazašským konzulem v Afghánistánu. Ten se stane našim průvodcem.

Znovu a stále přemýšlím, co na sebe ..jsem zkrátka barbína princezna!))


Googluji nějaké info o vhodném oblečení a docházím k závěru, že postačí volné kalhoty a volné tričko s dlouhým rukávem. A šátek na hlavu, pochopitelně. Marek mě znovu děsí dekou!
Opět přiznávám, byl bych klidnější a spokojenější, kdyby se Kateřina oblékla podobně jako většina žen a moc neprovokovala ((-:

Seznáme se s Aidynem proběhlo příjemně a jede se směr hranice. Jedeme diplomatickým autem, což je super. Jediná kontrola byla na uzbeckých hranicích, a to ohledně víz.
(Poznámka Marka: Aidyn vždy z auta vyběhl s pasy a vše vyřídil za nás, z auta jsme vylezli akorát na Uzbecké straně)

Ještě není ani poledne a už stojím v zemi válkou sužované. Zvláštní pocit. Hranice je přes most, který je lemovaný ostnatým drátem. Afghánští hlídači hranice jsou milí. Jeden se se mnou fotí. Jsou to kluci vysmátí. Asi padesát kilometrů za hranicemi není nic, jen poušť a sem tam vrak auta. Je vedro a skrze ztmavená skla vidím, jak se od bílého písku odráží teplo.

Jedeme se ubytovat. Našim zázemím se stává kazašská ambasáda

ve městě Mazar-I-Šaríf. Odložit věci a jede se do města navštívit Modrou mešitu. Místní lidé na mě koukají přesně tak, jako se na mě dívají lidé v Uzbekistánu. Stejně tak, jako se na mě dívali v Kazachstánu, na Madagaskaru, v Indonésii. Zkrátka jako na turistku.

((Poznámka Marka: z mého pohledu to vypadalo, že na nás koukali, přesně tak jako by koukali na létající talíř, který by přistál uprostřed Václaváku a začali by z něj vystupovat růžový, nebo modrý postavy s tykadly))
V mém světě na nás koukali všichni a byli jsme pro ně velká atrakce, vnímal jsem že to není něco co by viděli několikrát denně, ale že jsme něco, co opravdu dlouho neviděli.

Možná je jejich pohled i milejší. Je v něm vidět něco jako: „Podívejme se, turistka. To už je naše země asi ne tak nebezpečná, že k nám jezdí hosté.“ No, anebo si mysleli, že jsem z organizace podobné Člověk v tísni nebo Doktoři bez hranic.

Po obědě nás náš nový přítel (Poznámka Marka:můj nový přítel to není /-: ) bere na německou vojenskou základnu. Je obrovská!
A nechci znít jako buran, ale ti vojáčci se mají jako prasata v žitě.)) Základna je prakticky město ve městě. Město postavené z lodních kontejnerů. Město, ve kterém člověk najde krámky s hedvábím, fitka a salony krásy, skvělé kavárny a supermarkety. ..ale jo, faktem je, že když se takový uniformovaný člověk celé dny válí někde v písečné bouři, musí se mít na co těšit. Sečteno podtrženo – mají to dobře vymyšlené. Jen až potkám někoho, kdo bude říkat, že byl na misi v Afghánistánu, tak se na něj nebudu dívat, jako jsem se na takové hrdiny dívala dřív.
Polovina lidí na nás koukala překvapeně, vyděšeně a zvedala palec a druhá na nás házela rentgenový výraz, a nebyo zřejmé, zda si pod pultem nabíjí pistol, nebo jim svítí slunko do očí.

Encyklopedická vsuvka: Tato základna byla v posledních pěti letech napadená jen jednou. Jinak v ní a i kolem ní vládne klid. Takže půlroční mise byla vojáky spíše rekreací než prací. ..ale dodávám, že situaci rozhodně nechci zlehčovat. Válka není nic dobrého.
Kolečková havárka ((-:

Den je kratší než bych chtěla a než se pořádně rozkoukám, stmívá se. Sedíme všichni tři u bazénu, kterým kazašská ambasáda disponuje, a popíjíme koňak s čokoládou a citronem. Bylo by to parádní..ale všechno mě bolí. Mám chřipku. Celou noc pořádně nespím. Potím se a chce se mi být všechno, jen ne nemocná.


3. července 2016

Kačky den:
Ráno ještě před odjezdem ze země jedeme do pánského krejčovství, kde berou mému Drahému míry na oblek. Bude z něj švihák lázeňský.))

(Poznámka Marka: afghánská spojka mi doporučila, že zdejší krejčí jsou vyhlášení, zdejší materiály výběrové a cena v hodnotě večeře v pražské restauraci, takže sem šel do toho, i když nevím kam s tím budu chodit )


Encyklopedická vsuvka: Afghánské krejčovství je vyhlášené. Super výsledek za příjemnou cenu.

Hranice. Máme problém. Marek si nechal všechny věci v autě diplomata a celník ví, že při vstupu do země měl určité množství peněz, které před tím přiznal. (Při vstupu i výstupu do Uzbekistánu se vypisuje dokument, ve kterém přiznáváte peníze, zboží k proclení, apod.) Natahuje se to. Aidyn je naštvaný. Na Marka. Omlouvám se za něj. Nějak cítím potřebu se omluvit, Aidyn ji potřebuje slyšet. Je z nás celý nervózní. Jeho poslední slova, která mi během loučení říká, jsou: „Jsem rád, že jsem splnil svou misi.“ Myšleno tak, že nás v pořádku a ve zdraví dopravil zpátky do hotelu, kde nás včera vyzvedl.

(Poznámka Marka:Aidyn byl vystresovaný jako čtrnáctiletý panic před učitelkou matiky, která se před ním svlíkne a řekne „udělej mi to“ …. ale dýchej do bříška sem mu neříkal, při cestě z Uzbekistánu, se vypisoval papír, kam se píše i množství peněz, nikdy na tyhle formuláře nic nepíšu, nebo nepravdu, v Africe kdybys napsal že máš v autě 15.000 usa dolarů, tak tě za zatáčkou přepadne banda dětí a umlátí tě pantoflemi.

Opět na hranici, vstupujeme do Uzbekistánu. Do toho samého formuláře píši nula, na Aidynovi rady sem si nechal naprosto vše v autě, diplomatickém autě, které nemůžou kontrolovat. Mezi Aidynem, který se snažil mluvit za nás, protože si asi myslel že to nezvládneme a prostě nám to chtěl zjednodušit a pomoct nám, něco začal řešit z pohraničníkem, od začátku byl pohraničník protivný, takže i na pana konzula byl protivný, na což viditelně Aidyn nebyl vůbec přivyklí. Následně tedy bylo „špatně“ že sem napsal nulu a že sem si měl nějaké peníze vzít,a něco nechat po kapsách, že je podezřelé, že nemám nic v kapsách. Kačka vše vyřešila tím, že jsem její muž a že se o vše starám já, což je v těchto muslimských zemích pravidlem a pravdou a mezi námi prakticky taky, tak nikomu nebylo podezřelé, že tam nemá ani jednoho z usa prezidentů.

Říkal sem že je možné že sem vše utratil v Afghoši, že mám peníze na cestování v autě v městě kam jedem. Vlastně to Aidyna nezajímalo, pan pohraničník s třemi hvězdičkami na rameni si dovolil zvýšit hlas na pana konzula a já věděl, že sem prostě já ten co udělal chybu, i když dle mě, jsem žádnou neudělal. Zaznělo odemě dvakrát tiché sorry, hodně potichu a hodně přes zuby, protože sem dle mě neudělal nic špatně, naopak vše dle toho jak mi bylo řečeno a dodal jsem pokus vysvětlení proč sem to tak udělal a že sem to udělal podobně na hranicích mnohokrát, do Ruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu … on měl pravdu a ja sem udělal chybu, tím to skončilo)

Nooo, ve zdraví. Padám do peřin. Beru si antibiotika. Spím.

(Poznámka Marka:po třech týdnech už na to prostě nemám, vydávám nové nařízení, Kačce nepomohla její metoda kterou zkoušela tři týdny – ignorovat svou nemoc a pro vyléčení nedělat nic, takže teď bude poslouchat mě, už mě taky začíná bolet v krku a nechci to odstonat, musím řídit a být fit, takže vydávám nařízení: VZÍT SI ANTIBIOTIKA a léčit se, tedy minimálně 24hodin nedělat nic a ležet v posteli. Někdy každý muž toho lva musí s láskou probudit, s láskou ho nechat projevit ….. je kapitán a nechce aby se celá loď potopila díky tomu, že si někdo ve své kajutě nepozabíjí červotoče, kteří pak udělají díru do lodi, pak prostě kapitán musí zavelet a loď se musí deratizovat, dezinsekcovat, dezinfikovat)




foto Marek Havlíček